Vinohradská 12: ‚Neřešili jsme jestli, ale jak pomoct.‘ Vlna solidarity s ukrajinskými uprchlíky v Česku je nebývalá

Autorem je Matěj Skalický

Podcast je dostupný také zde.

Přepis podcastu:

Nebývale velká vlna uprchlíků. Nebývale velká míra solidarity. Peníze, oblečení, jídlo, léky, školy, ubytování. Česko stojí za Ukrajinou a nabízí lidem prchajícím před ruskými raketami bezpečné útočiště. Matěj Skalický mluvil se třemi lidmi, kteří neřešili, jestli pomáhat, ale jak pomáhat.

Moje jméno je Petr Kašík. Jsem studentem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde studuju doktorát. Moje pomoc uprchlíkům spočívá v tom, že jsme se před asi dvěma týdny rozhodli s kamarády dojet na polsko-ukrajinský hranice v rámci konvoje, který byl součástí organizace svoboda bez hranic, kam jsme vezli humanitární pomoc. Takovou přidanou hodnotou toho bylo, že jsme chtěli vzít ukrajinské utečence zpátky buď do České republiky, anebo rozvést tam, kam budou potřebovat. To záleželo na nich.

Jeli jsme třemi auty, které poskytli naši rodičové. Vezli jsme různou humanitární pomoc, to znamená jídlo, hygienické potřeby. Vezli jsme potřeby pro armádu, různé oblečení nebo něco, čeho byl zrovna nedostatek. Tam bylo důležitý to, že ta pomoc byla domluvená, že jsme přesně věděli, co máme vézt v tu chvíli, takže ten náklad jsme naložili a v rámci konvoje dvaceti aut jsme ho odvezli na ukrajinské nebo polsko-ukrajinské hranice.

Za prvý nás tam čekalo trošku překvapení, protože jsme měli jet jen do toho mezihraničního prostoru. Nakonec jsme jeli ale až na hranice, takže část z nás musela zůstat před hranicemi, jelikož jsme neměli pasy. Na hranicích ta nakládka věcí do toho přistaveného vozu probíhala snadno. Bylo to zhruba za patnáct minut hotový. Přijel automobil, tam jsme naložili věci, a zase jsme odjeli zpátky přes ty hranice. Jediný, co byl problém, bylo to, že to hrozně dlouho trvalo. Na polských hranicích nás poměrně důkladně kontrolovali, nechtěli nás jednoduše pustit zpátky. Takže ten celý proces trval asi tři hodiny, kdy jedna skupinka čekala na polsko-ukrajinské hranici z té polské strany a ta druhá čekala v mezihraničním prostoru, než je pustili polští celníci.

Po tom, co jsme si naložili věci, jsme se dostali do Přemyšle. Tam je velké nákupní středisko, kde utečenci čekají a funguje tam velké množství koordinátorů, kterých se člověk může zeptat na to, jestli je zde někdo, kdo potřebuje odvézt buď do Polska anebo do České republiky nebo kamkoliv jinam. 

V tu chvíli jsme se rozhodli, že se tedy zeptáme nějakého z koordinátorů a odvezeme ty lidi, kam budou chtít. Neměli jsme úplně představu takovou, že bysme je vezli hned do České republiky. Byl to ideální případ, ale nejeli jsme tam s tím, že to vyjde. Takže jedno z těch našich tří aut jelo do Wroclawi asi se šesti lidmi a druhá dvě auta jela k nám na chalupu, kde jsme měli připravené ubytování. A to byl vlastně ten hlavní cíl, který jsme úplně nečekali, že vyjde, a nakonec vyšel. Takže jsme z toho měli obrovskou radost. V tu chvíli nám jedna koordinátorka na hranici přidělila dvě maminky s dětmi, dvě sestry, které my jsme přivezli do chalupy mého nevlastního táty, který na tom má obrovskou zásluhu, a která byla připravena k tomu, aby tam mohli ti lidé žít.

K nám na chalupu jsme dovezli dvě dospělé maminky plus čtyři děti. A po týdnu nás přijela navštívit i poslední ze tří sester společně s malou holčičkou. Takže tam jsou teď tři maminky a pět dětí. Tu situaci zvládají poměrně dobře. Aklimatizace byla ze začátku trošku náročná, jelikož je mezi námi velká jazyková bariéra – maminky neumí anglicky, umí rusky, což třeba můj nevlastní táta umí taky, aspoň trochu, takže se trochu domluví.

Ale je nutno říct, že ta skupinka těch kamarádů, kteří jeli na tu hranici, tak pořád funguje dohromady. To znamená, že my se dokážeme ve spoustě věcech zastoupit. A hlavně dokážeme třeba domluvit různé věci nebo další lidi, kteří nám pomohou. Takže teď máme překladatelku z ruštiny, která nám pomáhá s komunikací s těmi maminkami a s těmi dětmi. Navíc je to sympatická dáma, takže tam je poměrně dobrý vztah mezi nimi a dobře si rozumí, takže si myslím, že se jim to snažíme tu aklimatizaci ulehčit. Ale na začátku tam byla vidět i ta bariéra, která byla vytvořená tím strachem. Ze nevěděly ze začátku, kam jedou, že to je trošku za Prahou, takže to spojení do Prahy také není úplně jednoduchý. Ale musím říct, že oni jsou strašně samostatn, takže už asi třetí den, když byli u nás, normálně dojeli do Prahy, sami. Ani nám nedali vědět, že někam jedou.

Kromě té materiální pomoci, tak bylo samozřejmě důležité zajistit různé dokumenty a následně zajistit třeba dětem školu. Takže jsme se domluvili ve škole, zajistili jsme potřebné papíry pro přestup na tu danou školu a děti teď chodí do školy. Jediný, co teď řešíme, tak je nejstarší kluk, který chodí do posledního ročníku jejich systému základního vzdělávání, který ne úplně sedí do toho našeho systému. Takže se teď snažíme vymyslet, jakým způsobem se bude vzdělávat.

Já asi nejsem překvapený tím, jak velká vlna solidarity tady je. Ale otázkou je, jak dlouho ta vlna bude trvat. Máme pro to už hezký výraz z pandemie COVIDu, že skončilo šití roušek. Tak uvidíme, jak dlouho bude trvat proces té pomoci a kdy tedy už se to někomu přestane líbit a zase začne nanovo to, že tady uprchlíky nechceme. Ale jinak i co se týče mého okolí, tak všichni z mého okolí tu informaci o tom, že jsme přijali ukrajinskou návštěvu, z ní měli taky dobrý pocit. Snažili se nám pomoci zase buď materiálně, anebo alespoň jako psychickou podporu. Takže jsem se nesetkal zatím s tím, že by mi někdo řekl, že to je špatně, že bychom ty uprchlíky ubytovali. 

Já nechci, aby to vyznělo nějak vágně, ale já tu situaci prostě beru taková, jaká je. V tuhle chvíli my jsme udělali to nejvíc, co jsme mohli udělat. Pokud by se to stalo nám a my bychom měli odcházet z České republiky třeba do Německa nebo do Francie, tak bychom také byli rádi, kdyby nám někdo takto pomohl.

Moje jméno je Anežka Gündogdu a dobrovolničím pro iniciativu Hlavák na Hlavním nádraží v Praze, kde koordinujeme a organizujeme příjezdy uprchlíků. Pomáháme jim například s orientací na nádraží, ale zároveň jim pomáháme dostat se třeba do Kongresového centra, poskytujeme jim nějaké krátkodobé ubytování, případně občerstvení, medickou pomoc a tak dál.  Vždycky víme, kdy budou přijíždět vlaky, víme zhruba počty lidí. Ty počty se v průběhu dne liší, takže bývají takové denní doby, kdy je mnohem více plno, třeba kolem poledne. Tam je to celkem v pohodě, ale dá se říct, že za den přijede zhruba kolem 2000 lidí.

My máme vždy skupinu dobrovolníků, na jedné směně zhruba kolem 20 lidí. Jsou tam jak česky a anglicky mluvící lidé, tak potom ukrajinsky a rusky hovořící dobrovolníci a všichni jdeme na nástupiště, kam tento vlak přijíždí. A už na nástupišti si vytváříme skupinky a uprchlíky rozdělujeme podle toho, jestli zůstávají v České republice a posíláme je do těch registračních center, primárně tedy do Kongresového centra. Případně jestli chtějí pokračovat někam dále, do jiných zemí, nebo už třeba vědí konkrétní město v Česku, kam by chtěli jet. Takže podle toho my si je rozdělíme a poskytujeme jim informace a služby na základě toho, co o nich víme.

My jako iniciativa Hlavák na Hlavním nádraží působíme už od roku 2015, takže ta základní skupina lidí, to jádro, zůstalo od té doby stejné. Ale za ty poslední tři týdny se třeba naše facebooková skupina více než zdvojnásobila. Na Hlaváku spolupracujeme asi se sedmi organizacemi a takovou hlavní koordinační organizací je Organizace pro pomoc uprchlíkům. 

Atmosféra je spíš taková vystresovaná, protože ti lidi vystupujou v České republice asi úplně prvně a netuší, co je bude čekat. A často přijíždí tedy většinu matky s dětmi a starší lidé, takže to potom také ovlivňuje to, co se na tom nádraží děje a jaký služby poskytujeme. Strašně záleží, jestli lidi přijíždí s kuframa. Stalo se třeba, že někdo přijede jen s igelitkou nebo prostě v podstatě bez ničeho. Nejčastěji tedy přijedou třeba s jedním kufrem, případně s kočárkem. My jim nemůžeme úplně poskytovat nějakou materiální pomoc. Máme tam opravdu jen pár základních kusů oblečení. Ale toto poskytuje například ukrajinská iniciativa na Václavském náměstí, kam je posíláme.

Poskytujeme tam jídlo v podstatě neustále, nonstop, to samé i pití. Co se týče lékařské pomoci, tak to jsou většinou takové krizovější případy, případně tam máme potom i psychologickou intervenci, protože samozřejmě ta situace je velmi vyhrocená a dochází tam i k psychickým problémům. Já bych to nazvala vysloveně mental breakdown, že pak už jsou tam potom takový situace, kdy je nutný volat krizového interventa. Že to není jen tak, že by někdo brečel, že většinou jsou už ty situace vyhrocenější.

Ty služby jsou docela psychicky i fyzicky náročné, takže my dobrovolníky žádáme, aby zůstávali maximálně na dvě směny, tedy šest hodin přímo na place, protože prostě delší dobu se to za první nedá zvládat. Za druhý potom tam hrozí riziko nějakýho jako psychického vyčerpání, takže tomu se chceme vyhnout. Pro nás je opravdu zdraví – jak psychické, tak fyzické – dobrovolníků i uprchlíků na prvním místě. 

Dost to záleží na tom, jestli je v tu chvíli shon na tom nádraží, nebo jestli máme čas si s nimi popovídat. Nicméně v těch prvních dnech, kdy jsme měli víc času s uprchlíky komunikovat, tak a já jsem například potkala skupinu uprchlíků z Ukrajiny, kteří jsou ale původem z Ghany. Studovali v Kyjevě už šestým rokem lékařskou fakultu. Teď museli tedy opustit Ukrajinu. A po cestě se setkávali s vyhazováním z vlaku už na Ukrajině a prostě tyto historky, které už jsme asi tedy v médiích většinou slyšeli, tak prostě opakovali toto svědectví. Že to byl jako základní problém.

Poprvé jsme na nádraží šli, myslím už v sobotu 26. února, to ještě tolik lidí nepřijíždělo, potom v těch následujících dnech tam pořád bylo méně lidí. A dejme tomu po tom týdnu už byly ty čísla mnohem vyšší. Já mám pocit osobně, že v těch prvních dnech přijížděli spíš lidé, kteří byli lépe zaopatření a měli tu možnost úniku lepší. Takže paradoxně to možná byli ti lidé, kteří byli více uklidnění. V tuto chvíli už se častěji stává, že přijíždí lidé přímo z východu Ukrajiny a z měst, která už jsou třeba okupovaná, tak tam už je ten stres tedy znát více. 

Stává se, že třeba přijde na nádraží někdo, jehož rodina akorát přijíždí. Zároveň se také stává několikrát za den, že tam přijde člověk s tím, že chce jet zpátky na Ukrajinu, takže to jsou také situace, které potom jako řešíme. A většinou s takovými prosbami přicházejí muži, kteří se vrací do války bránit Ukrajinu.  

Cítím, že v tuto chvíli se vnímání společnosti, ale i dobrovolníků vůči té pomoci proměňuje. Zatímco v roce 2015 se nám často stávalo, že nás i na tom nádraží někdo verbálně napadl, případně dávali na internet fotky a tak dál. Tolik lidí dobrovolničit nechtělo, v tuto chvíli se ale hlásí opravdu velké množství dobrovolníků a lidé nám často chodí děkovat. Pro mě je to zajímavý kontrast a porovnání. Po směně má člověk velký pocit satisfakce, přestože to je vyčerpávající. 

Já se jmenuju Anna Demchuk a působím v neziskové organizaci Nesehnutí, což je Nezávislé sociální a ekologické hnutí. Tato organizace působí v Brně od roku 1997 a věnuje se různým tématům, více než jen pomoci uprchlíkům. My máme program Společně k rozmanitosti, který se už dlouhodobě zabývá pomocí příchozím lidem do Brna. Nejedná se vždy jen o uprchlíky, ale třeba i o lidi, kteří sem přicházejí za lepším životem a mají třeba jiný status než uprchlický. Ale zároveň jsme se věnovali uprchlíkům i v dřívějších letech. Třeba když byla krize v roce 2015. A díky tomu, že máme s tím už nějaké zkušenosti a pracujeme v této oblasti, jsme mohli teď pružně reagovat na tu situaci.

Já myslím, že takovou vlnu ještě tady Česká republika ani Evropa nezaznamenala. A stalo se to velmi rychle a nedalo se na to nijak připravovat. Takže jsme se okamžitě všechny organizace, protože spolupracujeme ještě s dalšíma organizacema, vrhli na pomoc a prvních několik dnů to vypadalo, že všichni chtějí něco dělat. Ale nebylo to úplně koordinované, takže to bylo hodně náročný v tom se vyznat, kde se co odehrává, co je potřeba řešit – jak na úrovni přímo pomoci těm lidem, tak i na nějaké politické úrovni, lobbingu a tak dále.

My se v Nesehnutí věnujeme integraci spíše těch příchozích. Pomáháme těm lidem, snažíme se pro ně najít například nějaké volnočasové aktivity, děláme pro ně komunitní akce, scházíme se spolu. Snažíme se scházet s těmi lidmi, za účasti lidí z české komunity, tak i z té komunity příchozích, teď konkrétně Ukrajinců. Snažíme se ty lidi propojovat mezi sebou, to je velmi potřebné. Dokonce i v těch prvních dnech, když ty lidi tady jsou a nic neví, tak ten mezilidský kontakt je pro ně hrozně moc důležitý. Skrz něj jednak mohou dostat nějakou podporu, takovou lidskou, psychickou, ale zároveň i se hodně věcí dozví.

My jsme dlouhodobě měli buddy program v Nesehnutí, kdy jsme právě dávali dohromady takový tandemy, kdy byl jeden příchozí a jeden Čech. Ti lidi se spolu třeba učili jazyky navzájem, nebo chodili jen na výlety. Dělali jsme pro ně i takové skupinové, různé semináře a akce nebo jen jsme společně vařili nebo šli na piknik. A teď jsme na to navázali, protože většina lidí, kteří sem přichází, jsou matky s dětmi. A my jsme se rozhodli, že se zaměříme na dospívající lidi. Protože krom toho, že pracujeme přímo s příchozími lidmi tady, tak pracujeme i na školách. Abychom připravili i to klima pro lidi, kteří sem přijíždí – bojovali se stereotypy a s předsudky vůči jiným kulturám a budovali nějaký respekt. 

Teď jsme okamžitě reagovali na to, co se děje tím, že jsme napsali takový buddy projekt pro mladé. Je to projekt, který má za cíl propojit české teenagery s ukrajinskými, kteří sem přichází, tak aby pro ně byla snadnější integrace do společnosti – aby mohli jen tak s někým jít ven nebo aby je někdo vzal na koncert, na výstavu, do kina nebo jen na procházku, ukázal jim Brno. Nebo aby se mohli věnovat společně nějakým věcem, co je baví. Třeba hrát počítačové hry, cokoliv.

Děcka z bohunického gymplu se nám samy ozvaly s tím, že se učí rusky na gymplu a že chtějí pomáhat, že chtějí ten jazyk použít pro dobrou věc a že by chtěly nabídnout takto těm ukrajinským přicházejícím mladým lidem pomoc. Takže ta iniciativa vycházela hodně z nich. Musím říct, že mě to úplně dojalo a hrozně mě to mile překvapilo, protože takovou zkušenost jsme předtím neměli a pracovali jsme předtím spíš s dospělými v tomto ohledu. Ten projekt teprve začal, zatím máme skupinu tedy těchto patnáct děcek z gymplu a budeme postupně pro ně shánět ty ukrajinské protějšky.  

Rozhodně je to jiné. Musím říct, že často se nad tím pozastavuju i v tom smyslu, že ta situace, která byla v Sýrii v roce 2015, byla hodně podobná tomu, co se odehrává teď na Ukrajině. A ty lidi tenkrát utíkali úplně před stejnou válkou sem. Ale to vnímání těch lidí, který jsou tady, bylo úplně odlišné. Teď všichni okamžitě nabízejí pomoc. Nosí věci, chtějí se potkávat, chtějí pro ty Ukrajince něco dělat anebo dávat peníze.

Je to hrozně velký rozdíl oproti tomu, jak to vypadalo dříve. Kdy nejen lidi, ale i politici, kteří dnes se snaží udělat všechno pro ty ukrajinské uprchlíky, tak tenkrát vystupovali razantně proti přijetí jakýchkoliv uprchlíků ze Sýrie sem. Což na jednu stranu je trochu smutné, že takto jakoby dělíme lidi na různé kategorie. A když jde o bílé lidi, tak jsme schopnější se asi do nich víc vcítit a pomáhat jim více. Ale na druhou stranu mě to dává nějakou naději možná v tom, že v té společnosti se to vnímání té uprchlické problematiky změní skrz jednak osobní zkušenost s těmi lidmi a jednak zkušenost s tím, co všechno se dá pro ty lidi udělat a je to snadné – nebo někdy to není snadné, ale dá se to udělat.  

Pro mě je pro mě opravdu hodně moc důležité se zapojovat do té pomoci těm lidem, protože jsem z Ukrajiny a měla jsem tam donedávna i rodinu, která se teď přestěhovala sem naštěstí a prožívala jsem to velmi intenzivně. Já jsem nečekala, nikdo z nás nečekal, že se to stane. A ta pomoc lidem tady mě pomáhala nějak zvládat celou tu situaci, protože sedět a dívat se na to a cítit bezmoc a nemoct nic dělat, je fakt hrozné. Takže já jsem byla i ráda, že pracuju v neziskovém sektoru, kde se těm věcem věnujeme. A mohla jsem rovnou začít se věnovat pomoci těm ukrajinským uprchlíkům skrz práci.

Ten první den války, tak jsem zrovna šla učit nějaký workshop na téma cizinci do základky brněnské a hodně jsme si tam s děckama povídali rovnou o té válce. A pomohlo to i mně, protože jsem samozřejmě nemohla na nic jiného myslet. A když nemůžete na nic jiného myslet, tak nemůžete nic jiného ani dělat. Takže jsem byla ráda, že i v mé práci se mi to takto odráží a spojuje. Že jsem mohla o tom minimálně mluvit, šířit informace a potom se přímo zapojovat do té pomoci.

Přispějte na pomoc uprchlíkům


Díky Vám může Iniciativa Hlavák lépe pomáhat uprchlíkům, přijíždějícím na pražské Hlavní nádraží. Z finanční podpory dárců můžeme nakupovat například jídlo, hygienické a zdravotní potřeby nebo zajistit krátkodobý nouzový nocleh.

Přispějte na pomoc uprchlíkům

Díky Vám může Iniciativa Hlavák lépe pomáhat uprchlíkům, přijíždějícím na pražské Hlavní nádraží. Z finanční podpory dárců můžeme nakupovat například jídlo, hygienické a zdravotní potřeby nebo zajistit krátkodobý nouzový nocleh.