Magda Pospíchalová je aktivistka za lidská práva a dobrovolnice z Iniciativy Hlavák. Pomáhá ukrajinským uprchlíkům na pražském hlavním nádraží a je také dobrovolnicí spolku Pomáháme lidem na útěku. Ten se od září 2015 podílí na humanitární pomoci uprchlíkům z mnoha zemí zasažených válkou. V rozhovoru pro deník FORUM 24 přiblížila práci dobrovolníků a prozradila, jak vnímá současnou krizi v porovnání s uprchlickou vlnou v roce 2015. Zároveň popsala, jaké jsou její zkušenosti s obchodem s lidmi a jak dezinformace komplikují pomoc uprchlíkům.
autorka: Dominika Machová, Forum24
Jak jste s prací dobrovolnice začala?
My jsme se jako Iniciativa Hlavák sešli počátkem září 2015, kdy začala velká balkánská uprchlická vlna. Zavedli jsme si systém střídání směn, abychom byli efektivní a dostatečně udržitelní, věděli jsme, že to bude takhle každý den. Sešlo se nás tam ze začátku málo, ale přibývali jsme, takže jsme se museli dobře zorganizovat.
Proč jste se vůbec rozhodla pomáhat uprchlíkům?
Je přece úplně normální pomáhat. S rodinou cestujeme po světě. Když jsme byli například v Číně a nemohli jsme najít ubytování, tak nás nějaké studentky ubytovaly u nich doma, když jsme jim vysvětlili situaci. A to je přesně ono, já dělám to samé. Když někdo potřebuje pomoc, tak se snažím mu pomoct. Tady je to koncentrované, takové intenzivnější, já do toho vrhám dost energie, času, kapacit. A lidská práva pro mě jsou v tomhle ten imperativ – ono to zní tak pateticky, ale opravdu jde o to ochránit práva druhých, jsou-li v nouzi. Jsem taková aktivistka odjakživa a připadá mi to normální. A zase přesně tak věřím, že když budu někde potřebovat pomoc, tak se najdou lidé, pro které je taky naprosto normální, že mi pomůžou.
Jaké rozdíly vidíte mezi uprchlickou krizí v roce 2015 a současnou situací na Ukrajině?
Velký rozdíl od současné krize je v tom, že tenkrát to politici vůbec nepodporovali. Byla tady protiuprchlická rétorika, která na nás opravdu působila agresivně. Na nádraží na nás lidé plivali, nazývali nás vlastizrádci, vyhrožovali nám a vyvolávali vyloženě agresivní nálady. Na druhou stranu také byli lidé, kteří přišli a řekli: To je skvělé, tady máte stovku, obdivuju vás, že to děláte.
Tehdy nebyla vůbec žádná podpora od státu, takže my jsme vybírali mezi sebou peníze a nosili jsme tam ty zásoby a potřebné věci sami. Teď je to zorganizované. Magistrát se domluvil s Organizací pro pomoc uprchlíkům, ta je teď na hlavním nádraží takovým styčným důstojníkem pro další neziskovky. A vyzvali nás dobrovolníky, čili Iniciativu Hlavák, jestli bychom jim nepomohli. Takže jsme se zapojili a jsme v té struktuře vlastně pod nimi.
Takže je to teď jednodušší?
Když jsme pomáhali prchajícím Syřanům, Afgháncům a dalším, tak jsme věděli, že stát v této věci nefunguje a s tehdejším rozsáhlým humanitárním problémem ani pomoct nechce. Bylo nám jasné, že se musíme postarat my, a proto jsme se naučili zařizovat potřebné záležitosti rychle a účelně. Teď my sice řekneme, co by se mělo změnit – opravdu máme za ta léta hodně zkušeností – ale trvá třeba měsíc, než se něco prosadí. Takže pro nás je to pořád, jako kdyby se to neřešilo. Je to ale dané taky rozsahem současné uprchlické krize, a na to systém nemůže být úplně připravený. Rozdíl oproti předchozí uprchlické krizi je v tom, že nechybí dobrá vůle věci řešit, jen to někdy trvá trochu déle, než bychom si my aktivisté představovali.
Na práci dobrovolníka se může zapsat každý, i na vašem facebooku neustále hledáte nové pomocníky. Je potom zaučování nových lidí komplikované?
Není to až tak komplikované, musejí se zaregistrovat, ověřujeme totožnost, necháváme si podepsat mlčenlivost kvůli ochraně osobních údajů uprchlíků. V základních postupech je zaučujeme vždycky, na směně jsou navíc pokaždé i zkušenější dobrovolníci. Noví dobrovolníci se mohou ptát a řešit věci přes nás, protože pracujeme v týmu, který má nějaké zavedené postupy, aktualizované informace a přesně danou zodpovědnost. Ale tato pomoc na nádraží vždycky přináší improvizace a nové situace, takže se vlastně stále učíme všichni. A nějaké problémy se nutně objevují stále.
Třeba jaké problémy?
Nejvíc se potýkáme s šířícími se dezinformacemi, které mohou přicházející uprchlíky mást a účinnou pomoc opravdu komplikují. Někdy je lidé šíří bez zlého úmyslu, třeba jen proto, že je někde zaslechli a nenapadlo je ověřit si, jak to skutečně je. Ověřování všech informací je opravdu důležité, obzvlášť když se věci neustále mění.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Uprchlíci teď díky Lex Ukrajina získávají postavení českého občana v pracovněprávním vztahu. To znamená, že nemusí mít zprostředkovatele práce, naopak je lepší jít rovnou na úřad práce. Ten zajistí legální práci na smlouvu, kterou dostanou do ruky. Ne že někdo řekne: Já mám pro vás práci, bude to 120 na hodinu. Když nepracují na smlouvu, tak peníze za práci nakonec třeba ani nedostanou. Zároveň nemají sociální odvody, nemůžou jít k lékaři. Velká část dezinformací se týká právě shánění práce a rozšiřují je hlavně lidé, kteří mají zájem na tom, aby uprchlíci na nich byli závislí. Preventivně proto všem doporučujeme, aby spolupracovali se státními institucemi, a ne s náhodnými „slibovači“.
Celkově to musí být hodně náročné. Jak pro dobrovolníky, tak pro uprchlíky.
To, co my jako dobrovolníci zažíváme, je strašně intenzivní. Situace na tom nádraží jsou opravdu náročné. Stává se také, že požadavky a očekávání některých uprchlíků jsou přemrštěné. My jsme jen dobrovolníci a snažíme se jim pomoci, ale nemůžeme plnit úplně všechna přání. Musí to být rovnovážný vztah. My jim chceme pomoct, ale ne za každou cenu. Lidí, kterým je třeba pomoci, je opravdu mnoho. Tohle všechno vytváří nečekané situace, dilemata, problémy. Je to opravdu podstatný aspekt té práce.
Objevují se i nějaké vnitřní spory mezi vámi dobrovolníky?
Spory a vnitřní problémy se objevují asi všude. I mezi dobrovolníky se třeba vyskytnou lidé, kteří jsou problematičtí. Chlapi, kteří si myslí, že sexistické chování je přípustné, a třeba i obtěžují ženy. V takovém případě okamžitě spolupracujeme s policií a ty případy nahlašujeme, protože to je nepřijatelné a neexistuje takové to: On ji jenom plácnul přes zadek. Jsou to výjimečné případy, ale je to i tím, že doba se mění. Už je normální říct, že takové chování je nepřijatelné, a ochranu žen je třeba podporovat. No a pokud jde o obvyklé organizační nebo mezilidské spory, tak je to asi stejné jako všude v kolektivech, které jsou početné a neusazené.
Máte pocit, že česká solidarita s uprchlíky upadá?
Určitě postupně upadá, ale to je pochopitelné, počáteční euforie pomoci je vždycky časově omezená. O to více si ceníme těch, kteří vydrželi. Skvělé je, že k nám chodí pomáhat i samotní uprchlíci a dlouhodobě u nás pobývající ukrajinští občané, ale také Rusové, to je opravdu velká věc. Taková solidarita je cenná věcně i symbolicky. K získávání dalších dobrovolníků samozřejmě musíme vyvíjet snahu. Dělat kampaně, zkoušet přilákat lidi. V Českém rozhlase nám jsou ochotni pomoct, Česká televize s námi dělala reportáže, pražský primátor Hřib na svých tiskových konferencích vyzývá k tomu, aby se zapojili další dobrovolníci. Velkou změnou je i to, že Český červený kříž bude dobrovolníkům vyplácet odměnu. Tak doufáme, že i to třeba pomůže posílit řídnoucí řady dobrovolníků.
Lidskoprávní organizace po celém světě upozorňují na nebezpečí obchodu s lidmi, které uprchlíkům hrozí. Máte s tím nějaké zkušenosti?
Řešila jsem nedávno konkrétní případ, ukrajinští manželé přijeli na nádraží s tím, že někde pracovali a že chtějí podat trestní oznámení na zprostředkovatelku, protože jim nevyplatila mzdu. Přestali tam pracovat právě proto, že nebyli spokojení s úrovní ubytování i s tím, že jim ze mzdy svévolně strhávali nějaké částky, konkrétně třeba na advokáta. Přitom v životě žádného advokáta neviděli. Tihle lidé přišli, stěžovali si a chtěli jít podat trestní oznámení. Tak jsem jim našla tlumočnici, poslala jsem je na policii na hlavním nádraží a policie se na ně smála a říkala: Jo tak vy jste pracovali nelegálně, tak vy byste ještě mohli dostat pokutu. Ten pár tedy odešel. Oni se nešli jít udat, oni potřebovali pomoc státu, ochránit před tím, že je někdo okradl. Nakonec jsem jim ale pomohla celý problém řešit jinde a jinak, víc bych zatím nechtěla říkat.
Takže ta podpora od státních složek z vaší zkušenosti v tomhle ohledu příliš velká není.
To se takhle obecně říct nedá. Ale důvěra Ukrajinců ve stát je celkově dost slabá. U nich to asi má určité oprávnění, stát vnímají jako zkorumpovaný a nejsou přesvědčení, že se lze dovolat spravedlnosti. Tyto své zkušenosti pak přenášejí i k nám. Částečně oprávněně, protože často cítí určitý despekt v jednání s cizineckou policií i s některými dalšími úřady. Takže ve výsledku je dosud i ochrana proti vyděračským a mafiánským pracovním vztahům slabá. Náš stát se vlastně teprve učí tyto problémy rozeznávat, i když zde takové manýry úspěšně fungují už řadu let. Je to velké a důležité téma – jestliže to stát zanedbá, tak si tady vlastně vytvoříme jakési bubliny, v nichž české právo neplatí a lidé jsou vystaveni svévoli a vlastně i beztrestnému zločinu. To nelze nadále trpět.
Setkali jste se i s nebezpečím sexuálního násilí?
S konkrétním případem sexuálního násilí mezi ukrajinskými zaměstnanci nebo ze strany jejich zaměstnavatelů jsem se nesetkala, na rozdíl od pracovních vztahů připomínajících nucenou práci.
Co je podle vás potřeba k tomu, aby se tohle nebezpečí eliminovalo?
Mělo by to pomalu vplout do systémového řešení, kdy to stát a samosprávy umí zpracovat a navrhovat nějaké řešení. My jsme za balkánské krize před několika lety také měli zkušenosti s nelegálními převaděči, potřebovali jsme být před nimi chráněni. Takže jsme si tehdy vypracovali mechanismy, měli jsme školení s nevládními právnickými organizacemi, které nás poučily, od začátku jsme spolupracovali s LaStradou, která se věnuje problematice obchodu s lidmi. Víme také, že do toho nebezpečí můžeme zahrnout i ukrajinské mafie, které tady odchytávají lidi a nabízejí jim práci a ubytování. To všechno ale nemůže běžný dobrovolník obsáhnout, je důležitá spolupráce se státem a ty informační kanály dobře nastavit.
Spolupracujete i s organizacemi v zahraničí?
To je zajímavá otázka. V roce 2015 jsme měli hodně vazeb hlavně na Německo. Spolupracovali jsme tam také s dobrovolníky a posílali jsme si různé informace. Věděli jsme, že stát to neudělá, tak jsme si tyhle vazby a networking dělali sami. Neziskový, dobrovolnický a aktivistický sektor takhle spolupracuje opravdu velmi dobře.
Během této krize jsme neměli tolik kontaktů do Německa, ale oslovili nás třeba dobrovolnické organizace z Maďarska, ze Slovenska, z Polska. Naši dobrovolníci, kteří byli někde v zahraničí, o tom vždy sepsali report a mohli jsme si přečíst, jak to funguje jinde. Ale zjistili jsme, že máme úplně jasně nejlepší metodiku (smích), i když na slovensko-ukrajinských hranicích to funguje taky velice dobře.